Skupina intelektuálov provokuje okolie hrou na idiotov. Druhý film nakrútený podľa pravidiel manifestu Dogma 95.

V rodinnom dome na predmestí Kodane žije skupinka intelektuálov, ktorých spája zvláštna zábava – hrajú sa na idiotov a zámerne tak provokujú svoje okolie. Na prechádzke, v reštaurácii, v bazéne, na exkurzii v továrni…
Dielo s podtitulom „Idiotský film o idiotoch a pre idiotov“ už odo dňa svojej premiéry v súťaži festivalu Cannes rozdeľuje publikum a dráždi svojou explicitnosťou aj zobrazením ľudí s postihnutím. Prvý film Larsa von Triera nakrútený na digitálnu kameru podľa pravidiel Manifestu Dogma 95. Jeho cieľom bolo vrátiť filmu jeho pravdivosť, pôvodnosť a autenticitu. Desať bodov Manifestu hovorí napríklad, že nakrúcať sa musí v reáli, na mieste deja, zvuk a obraz sa nesmie nahrávať oddelene, alebo že kamera musí byť držaná v ruke. Idioti sú druhým filmom Trierovej trilógie Zlatého srdca, ktorú tvoria snímky Prelomiť vlny (1996), Idioti (1998) a Tanečnica v tme (2000).
Poznámka: 20. 1. 2010 mala premiéru divadelná hra Idioti v HaDivadle a 8. marca 2014 v Švandovom divadle v Prahe.
Modernímu pokroku řítícímu se kamsi kupředu bez víry, lásky a naděje a opřenému o ovladatelnost světa prostřednictvím rozumového řádu staví tradiční umělecký koncept „idiocie“ do cesty alternativního hrdinu: idiota nikoli ve smyslu klinické psychologie, ale osobnost neschopnou i neochotnou přizpůsobit se amorální pragmatičnosti okolí skryté za fasádou společenských pravidel. Idiotovo dětinské bloudění krajinou ztraceného ráje prvotní nevinnosti však okolí nemůže připustit: součástí dospělosti je přece přijetí „zodpovědné“ společenské role vycházející z přizpůsobení se poznanému stereotypu. Nejdráždivějším (a dramaticky nejnosnějším) rysem takových postav nabízejících svobodně tvořivý, „ryzí“ pohled do citově zkornatělého nitra světa zůstává míra jejich schopnosti reflektovat vlastní situaci: kde je přesná hranice dělící bezelstného „obecního blba“, postavu křesťansky nevinnou, od vědoucího „moudrého šaška“, kterého je možné ztrestat za rebelství?
Kinematografie posledních let koncipuje tyto hrdiny jako poetické ikony (ať už si vybavíme Rain Mana, Nell, Forresta Gumpa či hrdinu Gedeonova Návratu idiota, ale také zběsilé anarchistické party Jima Carreyho), s nimiž se nejširší divácká obec může snadno ztotožnit. Pozoruhodná je i univerzálnost schématu: „skuteční“ idioti totiž fungují nejen v éře moderní i postmoderní kinematografie, ale i ve sféře tzv. uměleckého filmu i v hollywoodské produkci, kde hrají roli vzorového, „politicky korektního“ charakteru. (Zatímco asociální psychopat – tatáž postava zbavená atributů empatie a šlechetnosti – je modelovou zápornou figurou.)
V rámci tohoto shrnutí můžeme titulní hrdiny filmu Larse von Triera Idioti vnímat jako teroristy útočící prostřednictvím předstírané idiocie na svět „objektivních“ společenských konvencí a hodnot i na popisovaný tradiční koncept (který ovšem v podobě dvojice postižené Downovým syndromem můžeme nalézt i v režisérově Království). Oproti osamělému outsiderovi, který je nevyhnutelnou obětí své idiocie, tu stojí skupina zdravých, dobře situovaných intelektuálů kolem třicítky. Ti zabydlí předměstskou vilu v luxusní kodaňské čtvrti Sollerrod a v rolích mentálně vyšinutých nájezdníků podnikají stále radikálnější výpady do „normálního“ světa. Provokativní, záměrně deklasující sociální hra brzy začíná ovlivňovat chování hrdinů i uvnitř komuny a nakonec začne ohrožovat jejich původní identitu: když někteří ze skupiny hru vzdají, cítí samozvaný vůdce Stoffer (Jens Albinus) povinnost prověřit odvahu a solidaritu zbytku. Pod takovým nátlakem se však společenství založené na svobodné volbě rozpadá. Pokus o realizaci nové utopie založené na odporu k řádu, vlastnictví, práci i k hygieně selhává.
Alena Prokopová: Idiocie jako terorismus – Filmové listy Projekt 100 2003
Hrajú
Bodil Jorgensenová (Karen), Jens Albinus (Stoffer), Anne Louise Hassingová (Susanne), Troels Lyby (Henrik), Nikolaj Prip (Ped), Nikolaj Lie Kaas (Jeppe), Luis Mesonero (Miguel), Louise Mieritzová (Josephine), Trine Michelsenová (Nana), Anne-Grethe Bjarup Riisová (Katrine) a ďalší.
Ocenenia
Vybrané ocenenia:
1998: nominácia na Európsku filmovú cenu za najlepší scenár; najlepšia herečka (Bodil Jørgensen), najlepšia herečka vo vedľajšej úlohe (Anne Louise Hassing), najlepší herec vo vedľajšej úlohe (Nikolaj Lie Kaas) – Dánske výročné ceny Bodil; Cena FIPRESCI – MFF Londýn; 1999: najlepšia herečka (Bodil Jørgensen) – Dánske filmové ceny Robert.
Idioterne
Dánsko, Švédsko, Nemecko, Francúzsko, Holandsko, Taliansko, 1998, far., 112 min
Réžia: Lars Von Trier
Scenár: LARS VON TRIER
Strih: Molly Malene Stensgaardová
Kamera: Casper Holm, Jesper Jargil, Kristoffer Nyholm, Lars von Trier