Severomoravská dedina Nošovice bola povestná pivom Radegast a prvotriednou nošovickou kapustou. V roku 2006 sa politickým rozhodnutím stala miestom, kam automobilka Hyundai umiestnila najväčší výrobný závod v Českej republike. Kórejská firma s pomocou miestnych politikov rozoštvala tamojších obyvateľov a nátlakom sa rozhodla ich „presvedčiť“ o odpredaji pozemkov.

Aký vplyv má automobilka Hyundai na život v pokojnej dedinke s tísckou obyvateľov? Kam zmizla povestná nošovická kapusta? A robí spoločnosť naozaj „všetko pre dobro sveta“? Vít Klusák otvárá vo filme dôležité témy, ako je vplyv nadnárodných korporácií na život dediny, šikana zamestnancov a etická zodpovednosť firiem či úplatkárstvo – to všetko s provokatívnym a tragikomickým odstupom.

ROZHOVOR S REŽISÉROM VÍTOM KLUSÁKOM

Co vás přimělo vydat se s kamerou do nejodlehlejšího koutu ČR – do Nošovic?

V Respektu jsem narazil na článek Jáchyma Topola, byla to reportáž, ve které líčil atmosféru v rozhádaných Nošovicích – výkupy byly čerstvě dokončeny a část Nošovjanů nemohla přenést přes srdce, že se z pole uprostřed jejich vsi stane průmyslová zóna. Že zelí a brambory vystřídají auta. Na fotografii byl nějaký muž v nezvyklém klobouku a v článku říkal, že „pole bylo srdce vesnice a to teď skončilo a Nošovice jsou mrtvé“. Psalo se tam o vztahu k půdě a také o skupině majitelů, kteří zarytě pozemky prodat nechtěli, ale za podivuhodných okolností nakonec všichni do jednoho podepsali. Sehnal jsem si víc informací a do Nošovic se krátce na to i vydal, přijel jsem tam poprvé v lednu 2006, měsíc po těch dramatických výkupech. Pána z fotografie nedalo velkou práci najít – byl to Stanislav Vojkovský, místní enfant terrible, charizmatický komentátor, kterému však není radno všechno věřit. Posadil si na hlavu klobouk z bílé plsti a vzal mě na vycházku do těch zasněžených polí, v té době tam ještě bylo všechno při starém. A v jednu chvíli mezi námi proběhl následující rozhovor – ptal jsem se: Co bude s těmi domy? – Ty zboří. – A ta pole? – Ty odbagrují. – A tyhle dva potoky? – Potoky zahrabou do země. – A ty hory? – Ty tu zůstanou.

Čím vás ten příběh zaujal, že jste se do Nošovic vracel po čtyři roky?

Asi nejpřesněji to v jednom fejetonu o nošovické kauze vyjádřil Ivan Hoffman – bída samozřejmosti. Bída samozřejmosti, se kterou se celý ten příběh odehrál. Samozřejmost, se kterou naši politici vítají nadnárodní koncern a za nesmírných ústupků ho zvou na zelenou louku. Samozřejmost, se kterou se násilí na společenství jedné vesnice ospravedlňuje tzv. veřejným zájmem. A konečně samozřejmost, že chrlit auta je dobrá věc. Český stát na investičních pobídkách zaplatil za jedno pracovní místo 4.500.000 korun. Nechápu, jak se tohle může vyplatit a dovedu si představit, že se to dost možná vůbec nevyplatí, protože škodu v podobě asfaltem zalepeného kusu země nikdo pořádně spočítat neumí.

Bylo by podle vás správnější, kdyby automobilka v Nošovicích nestála?

Rozhodně by to bylo správné: továrny na zelenou louku jednoduše nepatří. Staví se tam jen proto, že je to tak pro investory levnější – nemusejí totiž likvidovat ekologické znečištění po svých předchůdcích. Korejci si mohli vybrat ze tří lokalit a zvolili zelenou louku v Nošovicích, přitom další dva prostory, které byly ve hře – Holešov a Mošnov – jsou brownfieldy. A pak jsou tu ty výhrůžné anonymy – někteří z majitelů svou část pole prodali jen proto, že se báli o život svůj nebo svých blízkých. Politici v čele s tehdejším hejtmanem Evženem Tošenovským a jeho náměstkem Pavlem Drobilem (dnešním ministrem životního prostředí) měli výkupy po těch anonymech okamžitě zastavit. Nejenže to neudělali, ale naopak té atmosféry strachu zneužili. Poslali do obce policejní hlídky, které postávali před domy těch, co byli proti zóně, a tím bylo dílo zkázy dokonáno – i ti nejzatvrzelejší se lekli, uvěřili, že jim skutečně něco hrozí a raději se vzdali a podepsali. Pan Havlas říká, že pak celý večer „bečel ve sklepě“. Přirovnává to celé ke kolektivizaci v 50. letech, při které to pole brali jeho tatínkovi komunisti. „Je to pořád to samé… Sice za to tentokrát zaplatili, ale nic se nezměnilo – zase nás donutili. Úplně stejně jako tenkrát.“ Paradoxní je, že komunisté nechali pole polem, ale dnes už je z něj parkoviště a do původního stavu vrátit nikdy nepůjde.

Jak rozumíte tomu, že nakonec všichni povolili a podepsali i ti nejzatvrzelejší odpůrci stavby?

To stěží pochopíte, když celý život nežijete ve vsi, která má 900 obyvatel. Krajští politici totiž použili ještě jeden strašidelný úskok – v době výkupů nabídli všem obyvatelům, bez ohledu na to, zda nějaké pole vlastní, či nikoliv, tzv. kompenzaci za zhoršené životní podmínky při výstavbě továrny: 100.000 korun. A to rozhodlo. Sousedé a často i přátelé, kteří do té doby podporovali nemalou skupinu sedláků, kteří prodeji odolávali, náhle otočili – sto tisíc je v tomhle chudém kraji spousta peněz. Tošenovskému s Drobilem se jednoduše povedlo poštvat lidi proti sobě a ti si to mezi sebou vyřídili. Tohle by v anonymním měste nefungovalo, ale ve vsi vás každý zná a nelze tam žít v nenávisti.

A svou velkou roli sehrála i lhostejnost – lidé se po 40 letech v komunismu odnaučili angažovat ve věcech veřejných, nezajímají se o to, co se děje na jejich obecním zastupitelstvu, natož v parlamentu. Kolik Nošovjanů mi říkalo, jak byli zaskočení, když se rozkřiklo, že na obci odhlasovali průmyslovou zónu v samém srdci vesnice. Vůbec netušili, že se něco takového chystá! Zpočátku obhlídek jsem bydlel u lidí, kteří byli pro továrnu. Argumentovali, že už je v obci pivovar, takže je další fabrika nezaskočí. Vůbec netušili, že Hyundai bude 20x větší! Když jsem jim to v mapě kreslil, tak na mě koukali jak na blázna. Lidé prostě nevědí a ani nechtějí vědět, co se kolem nich děje. Raději sedí doma a do ničeho se nepletou.

Kolik času jste v Nošovicích se štábem strávili?

Zpočátku jsem tam dost času strávil sám, vracel jsem se co čtvrt roku většinou na týden. A s štábem jsme tam prožili takřka celé léto 2009 a pak se ještě přibližně 6x vrátili. Dohromady 60 natáčecích dní. Točili jsme na film a tahle technologie, zvlášť u podobně stylizovaného dokumentu, dost zdržuje. Ale právě k užitku věci zdržuje: zbystřuje vnímání, každý záběr je událost, kamera vrčí, točí se v ní skutečný filmový pás a vy víte, že to nepůjde vrátit, smazat.

Jak vznikl ten neobvykle delší název filmu? Vše pro dobro světa a Nošovic…

„Vše pro dobro světa“ je úryvek z reklamního sloganu společnosti Hyundai, který hlásá, že dělají vše pro dobro světa a nikdy nepřestanou… Název jsme si s laskavým svolením pana redaktora Netočného vypůjčili z titulku jeho článku na aktuálně.cz.

Bibliografia

Vít Klusák (24. 3. 1980, Praha) je český režisér, kameraman a producent.
Filmy (len dlhometrážne) – 2004: Český sen (spoluréžia F. Remunda); 2010: Český mír (spoluréžia F. Remunda); Vše pro dobro světa a Nošovic – všetky dokumentárne.

Filip Remunda (5. 5. 1973, Praha) je český režisér a producent, spoluzakladateľ Institutu dokumentárního filmu.
Filmy (len dlhometrážne) – 2002: A.B.C.D.T.O.P.O.L.; 2004: Český sen (spoluréžia V. Klusák); 2010: Český mír (spoluréžia V. Klusák) – všetky dokumentárne.

O filme

• Réžia: Vít Klusák
• Scenár: Vít Klusák
• Kamera: Jakub Halousek
• Strih: Janka Vlčková
• Hudba: Dva, Šuba Duba Band
• Hrajú: Vít Klusák Stanislav Vojkovský Petr Vaněk Pavel Franc Jiří Nezhyba zamestnanci firmy Hyundai a obyvatelia Nošovíc)